Rozbil se mi telefon. Ona sama o sobě by to až taková tragédie nebyla. Ta horší část, týkající se mé každodenní existence jest, že se mi zároveň s ním rozbil i iPod. Kdykoliv jsem za poslední dva týdny vyrazila ven, střetla jsem se s krutou realitou, kterou jsem kdysi odbourávala sluchátky. Pro mě velmi nevšední zkušenost. Místo textů a tónů hudby, naslouchám nyní zvukům ulice a výrazům cizích tváří. Příčí se ve mě dva světy. První jest tvořen mými spasitelskými sklony. Miluju lidi a ráda se dívám když jsou šťastní. Fascinuje mě přítomnost Boha v jejich existenci, protože On se nachází ve všem, co tvoří tento svět. Druhý svět je právě ona realita, kterou se snažíme zakrýt mnohými prostředky. Ano, je to pýcha. Vlastnost, která nám brání v tom, abychom uznali svou omezenost a hranice. Je to ten důvod, proč z domu nevycházím bez sluchátek a spím se špunty do uší. Jakmile tyto prostředky nemám, jsem nucena soudit svět. Cizí tváře hodnotím podle vlastních měřítek, ne podle Božích. Vynáším tichý soud nad tím, jak lidé kolem mě vypadají, přestože v koutku duše vím, že na tom jsem úplně stejně, že i já, stejně jako oni jsem byla stvořena z ničeho. Vím, že mi byla dána stejná šance žít, stejná možnost strávit pár chvil na tomto světě a prokázat svou existenci různými způsoby. V koutku duše jsem si vědoma, že všichni běžíme stejný závod, tak proč jim svými myšlenkami podkopávám nohy.. Ten nejsilnější hlas je to, co žijeme..
Každý den je nový začátek.
, týdny, měsíce a roky, které si budeme pamatovat až do konce našeho bytí. Naopak naše rozhodnutí ovlivňují naši budoucnost. Tak proč pořád opakuju tu stejnou chybu, která mě nutí jít pořád po stejné cestě.. ? Konečně dojdu na rozcestí a vydám se jinou cestou s vědomím, že když sejde z očí, tak sejde i z mysli. Jenže pak na oči opět přijde a donutí mě se vrátit zpátky.. A nejen, že cestu, kterou jsem šla tam jdu zase zpátky. Ale je pak ještě těžší jít stejnou cestou zase pryč, než dojdu na další rozcestí.
