Only losers say: "Winning isn't everything."

Sklízíme to, co rozséváme. Bůh nám dává tolik, kolik dáváme my jemu. Někdy bychom chtěli věci, které by pro nás On nechtěl. Ah, jak je to těžké nežít z tohoto světa. Tady je všechno pomíjivé, nic netrvá věčně. Život je jako jeden dlouhý den, můžeme zmizet v okamžiku. Každý den je jen jednou. Jakmile skončí, už se nevrátí. Musíme vědět pro co žijeme a stanovit si cíle vyšší, než můžeme dosáhnout. K čemu by potom bylo nebe? Když naplníš svůj život cílem, už nikdy nebudeš stejnou osobností. Pokud nemáme pro co žít, pouze přežíváme. Toto je jediná kontrola, kterou máme nad svým životem.

Tento život totiž není náš. Nemůžeme ho žít pouze pro sebe.

Sklízíme to, co rozséváme. Pokud se ti nelíbí to, co sklízíš, tak změň to, co rozséváš.

Příběh o kostce ledu v jedné hlavě.

Zase padá sníh. Včera byl jeden z těch dnů. Jeden z těch, co když se objeví, nejradši bych zmáčkla na ovládači tlačítko "skip".

Ale konečně jsem se vyhrabala ven. Mrzne, sněží, fouká. Je zima. Vylezu z baráku, snažím se neuklouznout na schodech a pomalu si to šinu na zastávku. Je taková zima, že se nedá ani přemýšlet. Na cestě si můžu tak maximálně poslouchat nějakou hudbu a tupě vnímat text. Říkám si.. Mám tolik času a přitom žádnej. Dělám vše a v podstatě nic. Mám chuť koupit si někde trávu.. ale kdybych se teď zhulila a někde se zapoměla, pravděpodobně bych tam umrzla a už bych se nikdy nemohla vrátit zpět. Snažím se vzpomenout, co se mi vlastně včera stalo. Ani nevím jak a v kolik jsem usla. Ten den vůbec neměl smysl. Ani nevím, proč takové dny existujou. Proč jsou vlastně na programu, když člověk není schopen vůbec ničeho. Když neví kdo je a proč je a jestli má ňákej smysl. Dneska jsem aspoň byla schopna se vyhrabat z baráku. Třeba dneska bude úplně jinej den. Možná někoho potkám, půjdu s ním na procházku a budeme si povídat. A možná taky ne.

Dorazím na zastávku a nasednu na tramvaj do stanice TOUHA.

Deep meaning.

Miluji čas poté, co se setmí. Chvíle, kdy je každý sám sebou. Užívám si, když poslouchám hudbu, piju kávu a mám spoustu času. Ráda se v noci procházím městem a když v létě prší, usmívám se. Miluji ten SMYSL.

Naše životy mají takový smysl, jaký jim dáme. Můžeme se stát kým chceme. Ale pokud nemáme pro co žít, nežijeme. Radost je něco, co se rodí z životního smyslu.

Vím, že jsem s Ním, přestože jsem sama. Bez Něho byla jsem nic, to On poslal vítr do mých plachetnic. Ukázal mi cestu. Miluji svůj život, nevrátila bych jedinou vteřinu.

To, co neprožijeme dnes, se už nevrátí...

Season thoughts.

Je to jako kdyby byl celý svět pokryt touhle úžasnou pěnou. Vločky, které se snáší z nebe jako kdyby byly pozdravy od Boha. Sníh je magický. Všechno je najednou krásné a čisté. Je to jako by každý den byl novou šancí a my mohli začít znovu. Ledové srdce zimy nám ovšem připomíná, že každý nový začátek něco stojí.

Circus in my head.

Teď už vím, že žiji ve dvou světech. Jsem chycena v nekonecném bludišti představivosti. Poslední dobou bývá těžké rozeznat realitu od snů. Čas mi absolutně nic neříká. Nikdy neříkal. Už od dětství.. Nevím proč, ale většina lidí se s tím nemůže srovnat. Lidé si prostě libují ve stresu a napětí. V časovosti, systému, plánu. Moje mysl ale pracuje úplně jinak.

Učím se plně důvěřovat Bohu a modlím se za to každý den. Někdy jen tak sedím.. boso.. venku a přemýšlím. Žiji ve dvou světech, které jsou od sebe naprosto odlišné. A nedokážu je spojit dohromady. Snažím se, ale sama to nedokážu. Říkám si, že někdy by bylo lepší nepřemýšlet.

Život by pak byl daleko jednodušší a věci by dávaly daleko větší smysl. Chci dýchat, ale nevím jak.

Klesám na dno a už jsem tam dávno měla být.. ale ono tam pořád ještě není. Nemám se od čeho odrazit. Paradox je, že v momentě kdy to vzdám, vyplavu na hladinu. Není už ale moc pozdě?

Simplicity of the lake.

There is something peaceful about it. Saranac Village, a Young Life camp located in the Adirondacks mountaints in Northern New York. I was chilling at the lake on the very last day and looking back at the month.. a tear came out. The best month in my life.

I felt God's presence every single day. Every minute. I was in perfect harmony with the one who created me. With my best friend, my teacher. I was sharing all my thoughts and feelings. He showed me so much, and my mind moved to a different level..

During the month, we had two goals:

1) Become more like Jesus..

2) Create heaven on earth..

and we had two ways of doing it:

1) Love God..

2) Love others..

Recently I realized, how hard is to forgive. Even life changing situations which I thought I had gotten over. But is it a real forgiveness? .. God forgives us like no one.. His forgiveness is unconditional.. However, God has certain expectations on us, in order to forgive.. Being a Christian is not easy.. It requires some major decisions that might not fit into today's materialistic lifestyle.. We often question moral issues, but what is the right answer? .. In our society things are moving fast and it's hard to catch up and not be "out".. We all know that.

Our generation should think about each of our actions and each of our words.. and what impact could we make on the society. We should stop doing things that are wrong.. we have to do things that are right and practice it.. And if we do it on the regular bases, we will find God. I found God.. I saw him everyday at Saranac.

I am still a part of a generation that cares.

What we think, we become.

Staying up late usualy brings new ideas into my head. Presence of the night makes me think of things that wouldn't normally appear in my mind. It makes me feel nostalgic. Conversations that make my heart hurt and my brain spin.

Have you ever thought of how many breaths per day you make? Or how many times you blink.. or .. have you ever tried to count the starts?

Certainly not, right? Most people are just busy with their everyday life hustle, trying to accomplish certain career, earning as much money as possible or trying to look hot.

Some people are just simly floating through life.. But how often do we actually think of the simplicity that makes this world spectactular.. do we even appreciate the world created just for our use?

If people thought about the life behind things, we would actually be able to make a difference... to make the world a better place.

Have you ever tasted your own tears?.....

* Once I was blind.. but now I see *

Miluji léto.. V létě je totiž naprosto jiná atmosféra, vzduch je cítit zvláštním způsobem a všechno plyne tak nějak pomalu. Čas jako by se skoro zastavil. Svět je krásný, všechno hraje různými barvami.. Země skoro dýchá nahlas..

Na toto jsem se těšila celý školní rok.. můj poslední rok na střední.. středoškolská léta, která jsem si tolik užívala jsou minulostí.. Ale poslední dva roky byly od Boha pořádnou bitvou. A když už jsem konečně zjistila, co je můj cíl, boj jsem zase prohrála.. Ale vím, že mě v tom nenechá.. nikdy mě nenechá spadnou a vymáchat se v tom..

přestože následující rok se opět kreslí v černobílých odstínech.

V létě je víc než obvykle dnů, kdy se cítím neobvykle blízko Bohu, který mi dává smysl.. Den co den zjišťuji, že bez něj by to nemělo význam.. A den ode dne se chci dozvědět víc a víc... Proč jsem tam kde jsem a proč se dějí věci, co se dějí..

Teď už vím, že jednou jsem byla slepá, ale nyní vidím.. ♥

I'd give up everything..

Proč, když konečně zjistíme, co od života chceme, uskutečnění je skoro nemožné? Už vím, že se sny plní. Základy mám. Ale co když se to nepodaří? Můžu se pak podívat do zrcadla a říct si: "Opravdu jsem udělala všechno, co bylo možné? Nenesu sama vinu za prohanou hru?" A co když je ještě čas.. dokázat velké věci. Teď. Opravdu si věřit, mít tu moc. Být v každém okamžiku tím, čím jsem se rozhodla být.

Trvalo mi to dlouho, na to přijít. Čím chci být, kam jít a kým být. Zisk přichází v mnoha podobách.. nejen v množství. Teď už to vím. Že bez Něj bych to nedokázala, že bych nebyla tam, kde jsem teď. Protože On mě stvořil a vložil do mě svá tajemství. Sama na této cestě bych už dávno odbočila špatně.. Veď mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly.. Bože.

One life, one chance.

Uvidím někdy anděly? Můžeš je vidět hned teď. Stačí otevřít oči. Každý člověk v našem životě je anděl. Sami si vybíráme lidi, místa a události a díky nim realizujeme svůj osud. "Náhodné setkání" neexistuje. Všechno se děje z důvodu a má smysl. A našim cílem je na něj přijít. Říká se mu smysl života. Tento svět se točí podle dokonalého plánu a my ho dokreslujeme. Můžu být čím chci. To, čemu věřím, začnu vidět ve svém životě. Každý anděl má v mém životě určitý smysl. Posílá mi je Bůh, aby pomohli mojí duši. Každý anděl pomáhá duším. A co já, když se podívám do zrcadla? Jsem odpovědí. Co když jsem anděl, na kterého dnes někdo čeká? Můžu změnit každého, koho potkám. Dotknout se jeho srdce a obrátit jeho myšlení k něčemu vyššímu. Pocit bezpečí a lásky. Můžu se vymknout kontrole a tvořit. Na světě je plno lidí, kteří neumí zvládnout svůj dar, každý den se s nimi setkávám. Jejich individualizovaný život založený na materiálních stránkách jim nepřináší radost a oni to ví. V koutku duše to cítí. Jsou dny, kdy se cítíme prázdní a sami. Říkáme si: "Prožívám svůj život tak, jak opravdu chci? Jsem opravdu šťastný? Co mi ještě chybí?" Bůh nás stvořil, aby nám dal možnost vyjádřit se. Ale co je vlastně úspěch? Na tuto otázku může odpovědět každý sám. Smyslem života ale není produktivita, majetek ani popularita.

Všechno, na co čekáš, přijde s tebou.

Sníh zrovna čerstvě roztál a všude je cítit Země. Jde skoro slyšet, jak dýchá. Chodníky ještě pokrývají pozůstatky zimy, štěrk a vrstvy soli. Když se dívám na nebe, představuju si, že se mi Bůh dívá přímo do očí a když mi vítr češe vlasy, představuju si, že mě Bůh hladí. S nástupem jara začíná nová kapitola a s ní i nové myšlenky. Zimní prázdnota na plicích pomalu odeznívá.. Přestože je zima jedním z nejkrásnějších období roku, ta černá stránka se jí prostě upřít nedá. Je jasné, že na slunečním světle vidíme věci jinak. Vím, že pokud budu milovat lidi pro to, čím jsem já, ukážu jim, že od nich nic nepotřebuju, neboť moje láska není založena na zisku. A toho chci dosáhnout. Vím, že tato jistá prázdnota nás všechny užírá. Ale právě z prázdnoty On vychází. Lidé tam nacházejí klid. A také Jeho, protože tam On čeká a vždycky bude. Je tady pro všechny, natahuje svou ruku a říká: "Miluji tě, takového jaký jsi." Zmizí tam všechny myšlenky, obavy, úzkost, smutek i strach. Přijde život, který má smysl. Bez strachu a plný lásky. Je to místo, kde naše mysl konečně najde klid.

V hlavě mám vygumováno, stejně jako na duši.

Za dne nerada vycházím ven. Musím si vyhánět myšlenky, že nejsem sama a že mám za kým jít. Představuju si, že jsem s někým na procházce a vedeme zajímavou diskuzi. Myslím na svět a na to, za jak dlouho skončí. Za jak dlouho to vlastně všechno skončí? Procházím se po pas v trávě a konečky prstů hladím okolní krajinu. V hlavě mám flashback, pár zářivých barev a na jazyku trpkou chuť tripu. Říkám si, jaké by to vlastně bylo, kdyby existoval někdo, pro koho by to všechno mělo smysl. Bolí mě oči. Světlo mi nedělá dobře, protože za dne většinou nevycházím. Jen když mě to svírá jdu si připomenout, proč mi tma dává víc. Všude vidím tváře. Jedna jako druhá. Jen minimum se mění. Něco jako "Najdi deset rozdílů." Tyto pohledy mi nic neříkají. Už je to dávno, co jsem je naposledy pořádně viděla a věděla, co vlastně znamenají. Ničemu nerozumím. Z dnešního světa nemám ani ň. Jsem sama v sobě, jen já a nic. Nemá to smysl, říkám to pořád. Protočit oko dovnitř hlavy a sledovat film vlastních vzpomínek, cítit jaké to bylo kdysi. Přežívat nebo prožít? Dojít na konec duhy a napočítat do nekonečna. Vím, že tam někde je. Čeká, až ho najdu. Čas zmizí a budem jen my, protože všechno, co bylo pominulo a další stránka bude čistá a pero vedle ještě nepoužité.

Goodbye dětství!

Na své dětství, zejména na první třídu, mám jen několik útržkových vzpomínek. Zdaleka ne tolik, kolik bych si přála. Jenomže čím méně myslím na minulost, tím více jí zapomínám. Škoda, že nejsem jeden z autistů, kteří si dokáží pamatovat, co se přesně v který den jejich života stalo. Niméně tuhle vzpomínku mám schovanou. Zcela jistě vím, že to v první třídě. Základní umělecká škola, která byla hned za rohem dělala nábor a k nám do třídy přišla taková zlá paní a ptala se jestli by někdo nechtěl na něco hrát. A já, vidím to jako dneska, zvedla jsem ruku a říkám něco ve smyslu: "Já bych moc chtěla hrát na klavír." A úča říká: "To ale až příští rok, v první třídě jsou tvoje ruce ještě moc malé.." Celý rok jsem o tom do kolečka mluvila, že mě následující rok mamka fakt přihlásila. Šly jsme k nějaké její známe, podívat se na klavír. Sedla jsem si za něj a hrála jedním malým prstíkem nějaké tóny, o kterých jsem neměla ani páru, co znamenají. Ten klavír jsme si s mámou odvezly domů. Celé roky bydlel u mě v pokojíčku a já společně s ním vyrůstala. Letos ho už paní chtěla zpátky, tak si pro něj tento týden přijeli. Když ho odváželi sledovala jsem ho až do toho vozíku.. V hlavě se mi ozvalo: "Sbohem dětství.."