Můj týden v terapeutické komunitě.

Vstávám v 5.50, všude je ještě tma. „Věcí jsem měla přebytek“, říká mi do telefonu spolužačka, „ber si jen to nejnutnější, hlavně věci na barák. Zbytek ti kdyžtak dají.“ Vydávám se na hlavní nádraží a o hodinu a půl později už čekám na autobus do Mukařova. Přesně tam sídlí terapeutická komunita White Light I. Poprvé za letošní zimu sněží. Když autobus projíždí zasněženou krajinou, prohlížím si tu nádheru a přemýšlím nad tím, jaké budou mé následující dny.

Komunita.

Už od počátku studia vím, co chci dělat. Líbí se mi komunitní bydlení, léčba závislostí uprostřed čisté krajiny, na farmě plné zvířat, kde komunita znamená jedna velká rodina. Klienti dělají vše spolu, navzájem se o sebe starají, vaří si pro sebe, učí se respektu a společné komunikaci. Mimo jiné se naučí i spoustu jiných užitečných věcí, které nejdou na první pohled vidět – pracovní návyky, uklízení, vaření a vymezení určitých hranic.

V 10.05 vystupuju v Mukařově. Vesnice je zasněžená a o několik minut později nacházím číslo popisné 53.

Komunita.

Začíná porada týmu, v té době ještě netuším, že bude trvat skoro 6h. Tým tvoří mimo jiné manželé Radimečtí, moji vyučující a jedni z prvních, kteří v ČR založili terapeutickou komunitu pro léčbu závislostí. Hluboce k nim vzhlížím. Skupina je v rozkladu, řeší se hlavně milostné trojúhelníky, a koho by bylo potřeba vyloučit. Teprve později zjistím, že taková porada se dělá jen 1x za 2 týdny. Obědváme ve 14h a pokračujeme v poradě. Po poradě následuje velká komunita, kde se vyhlásí letecký den. Iva Radimecká mi sděluje, že mám štěstí, protože sama jej za 16 let praxe zažila jen 2x. Klienti jdou na pokoj a svoje oblečení si sbalí do prostěradla, které přinesou do kulturní místnosti. Zbytek věcí zůstává na pokoji, který prohledává terapeutický tým. Nic zásadního se nenašlo. Zbytek komunity se řeší přestupy do dalších fází a jiné komentáře. U některých rituálů mám trochu husí kůži, jde hlavně o klienta Martina, který žádá přestup do 1. fáze, ale zatím není přesvědčen, že chce v komunitě zůstat. Vadí mu, že se řeší jen vztahy a nevyhovuje mu skupina. Říká: „Buď mě ty drogy dostanou, nebo už se vyléčím. Já už nemůžu jinak.“ Po hlasování skupiny postupuje do 1. fáze a po slovech Pepy Radimeckého, který mu sděluje, že se jedná o stejný vzorec útěku z předchozích léčeb, sedí zbytek komunity zamyšleně. Líbí se mi, jak Pepa Radimecký jedná s klienty, a oni ho podle mě opravdu berou. Je to další z věcí, na základě které zjišťuji, jak těžké je vypracovat se do dobrého terapeuta. Všem z týmu je přes 30, možná 35 +, manželům Radimeckým přes 50.

Večer zůstává Radimecký na službě. Prochází se mnou všechny papíry a vysvětluje mi ještě některé body. Je další z lidí, u kterých zjišťuji, že mu opravdu záleží na jednotlivcích. „Nejde to sekat jako Baťa cvičky. Nedá se říct jasně, kolik bodů a za co klientům strhneme. Každý z nich je jiný a přesně toto je něco za co museli vždy opustit léčebny.“ Doufám, že budu po 16ti letech v praxi stejná.

Na baráku je šílená kosa. Při prvním pokusu o topení vyhořel komín a opravovat se bude až ve středu. Dávám si horkou sprchu a odpadám do postele.

Den 2

Budíček v 6.30. Moje snaha vstát dřív a namalovat se ztroskotala s prvním zazvoněním budíku. V 6.45 je rozcvička. Venku je zima, tma a sníh. Připravuju si oblečení na ven, ale klienti naštěstí zůstávají v kulturce. Pak přicházejí rajóny, ale protože nemám co uklízet, přichází moje chvilka s make upem. Jsem totálně dead. Po snídani mrznu na ranní komunitě, kde jsem schopná jen pozorovat dění. Dopolední program vyplňuje pracovní terapie, kterou má na starost Slávek, jehož žena zase pracuje s klukama v kuchyni. Líbí se mi, jak jedná s klienty ve stylu „nekecej a makej“. Hlavní náplní terapie jsou kachny, které kluci chytili, a pak jim na špalku usekly hlavu. Po jejich odmočení jsme každý nafasovali jednu, kterou jsme museli oškubat. Byla to sranda, a přestože jsme stáli venku na zimě, s klienty jsme se opravdu nasmáli. Potom jsme seděli vevnitř s Milanama, já škrabala jablka ze zahrady a oni škubali kachny pinzetama. Milan N. si odseděl 8 let za krádeže a Milan L. je klient, který má problémy s agresivitou a většina se ho bojí. Oba jsou ale zábavní a hodně jsme se pobavili.

Den 3

Mám krizi. Je tady neskutečná zima. V noci jsem nemohla ze zimy spát, nezávisle na tom, kolik vrstev jsem měla na sobě a jakým množstvím dek jsem se přikryla. Po obědě jsem se ulila z pracovek, že si půjdu lehnout, ale nedokázala jsem si představit, že zvládnu v této zimě spát. Na baráku chodím už i v bundě a čepici. Co se týče mého apetitu, šokuju sama sebe. Na oběd jsem včera snědla jitrnicový prejt se zelím a bramborem a na večeři párky. Od doby, kdy jsem před 3 roky výrazně změnila jídelníček a omezila maso, jsem takovou dietku ještě neměla. Následující den k obědu guláš s pěti knedlíky. Klienti se na pervitinu moc nenají, a když pak přijdou do léčby, přiberou dobrých 20kg. Dopoledne jsme na pracovkách pekli cukroví, což jsem nedělala už asi 5 let. Odpoledne svolala Táňa mimořádnou skupiny kvůli hádce s Milanem L. Terapeuti ho zvládni skvěle: „Komu tady vyhrožuješ?!“ Všichni ostatní měli naděláno v kalhotech.

Večer jsme měla na starost úklid pračkárny, s čímž mi přišel na pomoc klient Jirka, kterému je 23 a je už asi ve čtvrté léčbě. Já zase pomohla s jeho rajónem, protože si včera na brigádě poranil ruku. Celý večer jsme si povídali, venku bych s ním asi byla kámoška, ale musím udržet hranice.

Konečně topíme a já se můžu zase pořádně vyspat.

Den 4

Zatáhla jsem rozcvičku, abych si umyla hlavu. Dopoledne jsme pekli s Jirkou rohlíčky. V jednom momentě docela vyjel na Táňu a já jsem mu řekla, co si o tom myslím, že se mi nelíbí jeho chování a ať si uvědomí, že není každý proti němu. Později jsem si uvědomila, že to bylo možná až moc přátelské a kdybych byla v TK jako terapeut, nikdy bych se tak nemohla chovat. Celý týden pro mě bylo dost náročné vytyčit si určitou roli, protože jsem byla pořád s klienty, ale zároveň v kanceláři s terapeuty, kde jsem i na skupinách byla na jejich straně.

Opět mimořádná skupina kvůli Milanovi L. a tentokrát konfliktu s Veronikou. "Já už tě teď vůbec neslyším," říká, "mám v hlavě černo, neslyším tě, odmítám na tebe reagovat."

Komunita během dne očekávala velkou návštěvu, certifikační tým z Úřadu vlády, který dochází asi jednou za 4 roky, aby léčbu ohodnotil z hlediska Standardů péče a rozhodl o její kvalitě a nárocích na příspěvky.

Odpoledne byla autobiografická skupina, kdy Milan N. prezentoval svoji řeku života a ostatní se mohli doptávat. Zažil toho opravdu hodně, od 12ti let kradl, 8 let byl ve výkonu trestu odnětí svobody, bral heroin. Drogy ho stály opravdu všechno – vztahy, zdraví, peníze, úctu k sobě samému. Líbilo se mi, jak o sobě mluvil a jaký pokrok v léčbě musel udělat. Je přesvědčený, že brát už nechce, ale nedovede si představit, že bude normálně pracovat a splácet své dluhy. Večer jsme ještě seděli všichni společně a povídali si, Milan vyprávěl, jak utekl z vězení a když ho pak přišla policie zatknout, vyskočil z třetího patra a polámal si nohy. Od té doby má železný kotník a vlastně kompletně sešroubované obě nohy. "Uzavřel jsem smlouvu s Bohem," říká, "na léčbu mě přivedli křesťani. Vím, že má se mnou Bůh dobrý plán. Nevím jaký, může vést kamkoliv, ale chci mu věřit." Ano. Ano. Ano. Milanovi L. říkám, jak je zábavný člověk a ať ze své impulzivity neudělá něco, kvůli čemu by musel z komunity odejít.

Den 5

Dnes odjíždím, už od rána mám nostalgickou náladu. Na ranní komunitě se rozloučím a během pracovek ještě řeším věci s terapeutem Pavlem, opisuji si dokumentaci od klientky Martiny, která mi svůj příběh poskytla k zpracování případové zprávy z praxe. Kluci malují, tak se ještě na chvilku přidám a následně si jdu zabalit. Se všemi se loučím a je mi smutno. Nechci tyto klienty vidět v dalších zařízeních nebo na ulici. Jsem začátečník v oboru a ještě se od nich neumím tolik odpoutat. Přirostli mi k srdci jako přátelé a fajn lidi, přestože jsou manipulativní, páchají trestnou činnost, vydírají a neznají hranice. Zavírám vrátka Terapeutické komunity White light I. a vyrážím na autobus do Ústí nad Labem.

Za ten týden jsem se toho hodně naučila – dozvěděla jsem se nové věci o práci s klienty, ale i o sobě samotné. Znovu jsem si potvrdila, že práce v komunitě je něco, co bych opravdu jednou chtěla dělat a že má cesta, která k ní vede je ještě docela dlouhá.

A thought.

I feel like something new is coming,

though I am scared a bit,

I have a complete peace from God.

- this must have been written in English.

Jeden okamžik.

Jednou za čas se člověk ocitá v situacích, které jsou pro jeho další život naprosto signifikantní. Ještě dlouho po tom o nich přemýšlí, vybavuje si každý detail, slovo, vzpomínku, které se nechce pustit. Jsou to situace naprosto nečekané, které člověka překvapí a právě proto jsou potom tak speciální. Ten emocionální prožitek je tak jedinečný.

Nemůžu zapomenout na ten den, na toho člověka. Bylo to tak zvláštní a milé, že mě to samotnou rozhodilo. Samozřejmě jsem nehla ani brvou, je to přece můj styl. Just play it cool. Tak moc to chci změnit a nevím jak, možná jednou, třeba nebude pozdě.

Bůh už tehdy věděl, že to bude pro mě jen ten jeden okamžik, který bude speciální. Nejdřív mě to mrzelo, ale pak jsem si uvědomila, jak velká ochrana to od něj byla. Zkouška, kterou jsem nejdřív nezvládla, ale nakonec mi mnohé dala. I za to mu děkuju.. Je to Bůh, který dává i bere, ale svobodná vůle a zodpovědnost za naše rozhodnutí zůstává na nás.

Dar.

Tenhle článek mám v hlavě již několik dnů, týdnů, měsíců, ale teprve teď nastala ta správná nálada a konstelace hvězd k tomu ho napsat. První advent je už za námi a navíc je to dnes vlastně pouhých 20 dní do Vánoc, ale chci mluvit ještě o létu. Tyto prázdniny pro mě byly ve znamení utužování vztahů. Měla jsem možnost se setkat s přáteli, kteří žijí na druhém konci světa nebo s těmi, kteří mi byli kdysi tak blízko, ale pak jsem je léta neviděla. Přesto jsem měla pocit, jakoby se čas zastavil. Nevím, proč se to děje, že v tom dnešním světě se lidé vlastně vůbec nesetkávají s těmi, se kterými by chtěli. Často přemýšlím nad tím, komu se musím ozvat a s kým bych se chtěla vidět. Přesto většinu času nějakým způsobem trávím s lidmi, které bych si za ty nejbližší zřejmě nevybrala. Chci chodit na kávu jen s lidmi, kteří mě něčím obohatí. Zbytečné konverzace mě unavují a poznávat se s někým od začátku je tak vyčerpávající. Přesto.. Dělám to dál.

Uvědomila jsem si, že ti opravdoví přátelé mě znají už roky. Rostli jsme spolu a prožívali spoustu věcí. Byli u toho, když se můj život kompletně změnil a já jsem zase byla u toho, když se měnil ten jejich. I tak si sebe navzájem ceníme, se vším, co nás potkalo. Přemýšlela jsem nad tím, jak moc jsem za to vděčná. Jak neobvyklé je, že člověk má nejlepší přátelé, se kterými se zná už desítky let a pořád si s nimi rozumí tak, jako když se viděli poprvé. Jsou to ti, kteří mě znají takovou, jaká jsem. Nemusím si před nimi na nic hrát, protože i když se snažím, oni to poznají. Ví o mě všechno. To je pro mě opravdu velký Boží dar. Jsem tak vděčná a nevím, proč zrovna mě Bůh dal takové privilegium. To si chci uchovat do konce života.

Čas.

Čas mi utíká před očima. Jen co vstanu, zas ulehám. Chci stihnout spoustu věcí, ale přemýšlení nad věcma, co zrovna dělám mi zabírá tolik času, že zbytek věcí už prostě nemůžu stihnout.
Třetí rok v Praze. Neuvěřitelné. A už je zase zima. Spousta lidí někam pospíchá, kamarádi mají děti, vdávají se a žení, pracují, vzdávají školu a nebo naopak studium začínají. Všichni se mění a já chci taky. Třetí rok. Skoro mám pocit, jakoby bylo na čase opět někam přesídlit. Ten okamžik, kdy je ve vzduchu cítit něco nového.
Něco, co mi posílá Bůh a já to chci chytit a už nikdy nepustit. Hlavně neminout.

Moment

Slza spadne dřív
než stačíš říct

slovo

jen klidně lež
tlukot srdce

dech

proč tak rychle
ohnal jsi se

za iluzí
která bleskla

myslí

jen se vlekla
do nebe

osud

můj tep se zrychlí
pro tebe

moment vnímat

svět.

On the road.

Když člověk cestuje, má spoustu času přemýšlet nad různými věcmi. Až moc se totiž během relativně krátké doby nachází v situacích, kdy mu nezbývá nic jiného, než sedět a hledět. Během obzvlášť dlouhé trasy pak v určitém bodě nastává onen okamžik, kdy už "tam" prostě nutně chceme být, ale cesta je ještě dlouhá. Také v životě jsem měla takových okamžiků spoustu. Například když mi ještě nebylo patnáct, ale já už jsem se nemohla dočkat občanky. Nebo jak jsem se těšila na své první legální pivo. Když už jsem chtěla mít po maturitě, ale ještě mi zbýval skoro jeden celý školní rok. V různých životních etapách toužíme po různých věcech. Čas se mění a my s ním. S časem má ale Bůh dokonalý plán. V každém okamžiku nás má přesně tam, kde nás chce mít. Vnímá to, čeho chceme dosáhnout a osobnosti, kterými se chceme stát. Ale stále jsme ještě na cestě.


Když chce Bůh aby vyrostla houba, udělá to přes noc.
Když chce aby vyrostl strom, trvá to desítky let.

Ještě nejsi tím, kým chceš být, ale ani tím, kým jsi býval*