Tenhle článek mám v hlavě již několik dnů, týdnů, měsíců, ale teprve teď nastala ta správná nálada a konstelace hvězd k tomu ho napsat. První advent je už za námi a navíc je to dnes vlastně pouhých 20 dní do Vánoc, ale chci mluvit ještě o létu. Tyto prázdniny pro mě byly ve znamení utužování vztahů. Měla jsem možnost se setkat s přáteli, kteří žijí na druhém konci světa nebo s těmi, kteří mi byli kdysi tak blízko, ale pak jsem je léta neviděla. Přesto jsem měla pocit, jakoby se čas zastavil. Nevím, proč se to děje, že v tom dnešním světě se lidé vlastně vůbec nesetkávají s těmi, se kterými by chtěli. Často přemýšlím nad tím, komu se musím ozvat a s kým bych se chtěla vidět. Přesto většinu času nějakým způsobem trávím s lidmi, které bych si za ty nejbližší zřejmě nevybrala. Chci chodit na kávu jen s lidmi, kteří mě něčím obohatí. Zbytečné konverzace mě unavují a poznávat se s někým od začátku je tak vyčerpávající. Přesto.. Dělám to dál.
Uvědomila jsem si, že ti opravdoví přátelé mě znají už roky. Rostli jsme spolu a prožívali spoustu věcí. Byli u toho, když se můj život kompletně změnil a já jsem zase byla u toho, když se měnil ten jejich. I tak si sebe navzájem ceníme, se vším, co nás potkalo. Přemýšlela jsem nad tím, jak moc jsem za to vděčná. Jak neobvyklé je, že člověk má nejlepší přátelé, se kterými se zná už desítky let a pořád si s nimi rozumí tak, jako když se viděli poprvé. Jsou to ti, kteří mě znají takovou, jaká jsem. Nemusím si před nimi na nic hrát, protože i když se snažím, oni to poznají. Ví o mě všechno. To je pro mě opravdu velký Boží dar. Jsem tak vděčná a nevím, proč zrovna mě Bůh dal takové privilegium. To si chci uchovat do konce života.
