Ve tmě věci dostávají daleko dokonalejší podobu. Lidé se stávají hezčími, méně ostýchavými, hlasy zvučnějšími a místa čistšími. O půlnoci je už u nás na sídlišti pusto, do tmy proniká jen pár rozsvícených oken. Procházím se a na každý roh mám nějakou vzpomínku. Ostravu mám celou propletenou záblesky speciálních okamžiků. Prší. Nejdřív jsou to jen malé kapky, ale pak se spojí, což dělá atmosféru ještě tmavší, dokonalejší a průzračnější. Je to jakoby déšť smýval všechny nečistoty z chodníku. Škoda, že déšť skrz kůži neproniká dovnitř, až na duši, škoda, že nesmývá nečistoty i tam. Ve tmě mívám pocit, že mé chování nikdo nevidí, mé myšlenky nikdo neslyší. Ve tmě se cítím pohodlněji. Když pak vycházím, mám nutkání se přetvařovat. Jednou nohou bych nejradši stále zůstala ve tmě. Světlo má pro nás charakter jakéhosi odhalení, často si ho spojujeme s výslechem nebo se soudem. Bůh však přináší úplně jiné světlo. Světlo, které uklidňuje. To, které proniká až do nejniternějších částí našeho těla. Vidí všechno. Všechno to, před čím a kvůli čeho utíkáme do tmy. Jeho světlo nás očišťuje, každý den nám dává novou šanci.Bůh mění naše omezení na možnosti,
naše překážky v příležitosti,
naši beznaděj v naději
a naše zoufalství k vítězství..*
