One life, one chance.

Uvidím někdy anděly? Můžeš je vidět hned teď. Stačí otevřít oči. Každý člověk v našem životě je anděl. Sami si vybíráme lidi, místa a události a díky nim realizujeme svůj osud. "Náhodné setkání" neexistuje. Všechno se děje z důvodu a má smysl. A našim cílem je na něj přijít. Říká se mu smysl života. Tento svět se točí podle dokonalého plánu a my ho dokreslujeme. Můžu být čím chci. To, čemu věřím, začnu vidět ve svém životě. Každý anděl má v mém životě určitý smysl. Posílá mi je Bůh, aby pomohli mojí duši. Každý anděl pomáhá duším. A co já, když se podívám do zrcadla? Jsem odpovědí. Co když jsem anděl, na kterého dnes někdo čeká? Můžu změnit každého, koho potkám. Dotknout se jeho srdce a obrátit jeho myšlení k něčemu vyššímu. Pocit bezpečí a lásky. Můžu se vymknout kontrole a tvořit. Na světě je plno lidí, kteří neumí zvládnout svůj dar, každý den se s nimi setkávám. Jejich individualizovaný život založený na materiálních stránkách jim nepřináší radost a oni to ví. V koutku duše to cítí. Jsou dny, kdy se cítíme prázdní a sami. Říkáme si: "Prožívám svůj život tak, jak opravdu chci? Jsem opravdu šťastný? Co mi ještě chybí?" Bůh nás stvořil, aby nám dal možnost vyjádřit se. Ale co je vlastně úspěch? Na tuto otázku může odpovědět každý sám. Smyslem života ale není produktivita, majetek ani popularita.

Všechno, na co čekáš, přijde s tebou.

Sníh zrovna čerstvě roztál a všude je cítit Země. Jde skoro slyšet, jak dýchá. Chodníky ještě pokrývají pozůstatky zimy, štěrk a vrstvy soli. Když se dívám na nebe, představuju si, že se mi Bůh dívá přímo do očí a když mi vítr češe vlasy, představuju si, že mě Bůh hladí. S nástupem jara začíná nová kapitola a s ní i nové myšlenky. Zimní prázdnota na plicích pomalu odeznívá.. Přestože je zima jedním z nejkrásnějších období roku, ta černá stránka se jí prostě upřít nedá. Je jasné, že na slunečním světle vidíme věci jinak. Vím, že pokud budu milovat lidi pro to, čím jsem já, ukážu jim, že od nich nic nepotřebuju, neboť moje láska není založena na zisku. A toho chci dosáhnout. Vím, že tato jistá prázdnota nás všechny užírá. Ale právě z prázdnoty On vychází. Lidé tam nacházejí klid. A také Jeho, protože tam On čeká a vždycky bude. Je tady pro všechny, natahuje svou ruku a říká: "Miluji tě, takového jaký jsi." Zmizí tam všechny myšlenky, obavy, úzkost, smutek i strach. Přijde život, který má smysl. Bez strachu a plný lásky. Je to místo, kde naše mysl konečně najde klid.

V hlavě mám vygumováno, stejně jako na duši.

Za dne nerada vycházím ven. Musím si vyhánět myšlenky, že nejsem sama a že mám za kým jít. Představuju si, že jsem s někým na procházce a vedeme zajímavou diskuzi. Myslím na svět a na to, za jak dlouho skončí. Za jak dlouho to vlastně všechno skončí? Procházím se po pas v trávě a konečky prstů hladím okolní krajinu. V hlavě mám flashback, pár zářivých barev a na jazyku trpkou chuť tripu. Říkám si, jaké by to vlastně bylo, kdyby existoval někdo, pro koho by to všechno mělo smysl. Bolí mě oči. Světlo mi nedělá dobře, protože za dne většinou nevycházím. Jen když mě to svírá jdu si připomenout, proč mi tma dává víc. Všude vidím tváře. Jedna jako druhá. Jen minimum se mění. Něco jako "Najdi deset rozdílů." Tyto pohledy mi nic neříkají. Už je to dávno, co jsem je naposledy pořádně viděla a věděla, co vlastně znamenají. Ničemu nerozumím. Z dnešního světa nemám ani ň. Jsem sama v sobě, jen já a nic. Nemá to smysl, říkám to pořád. Protočit oko dovnitř hlavy a sledovat film vlastních vzpomínek, cítit jaké to bylo kdysi. Přežívat nebo prožít? Dojít na konec duhy a napočítat do nekonečna. Vím, že tam někde je. Čeká, až ho najdu. Čas zmizí a budem jen my, protože všechno, co bylo pominulo a další stránka bude čistá a pero vedle ještě nepoužité.

Goodbye dětství!

Na své dětství, zejména na první třídu, mám jen několik útržkových vzpomínek. Zdaleka ne tolik, kolik bych si přála. Jenomže čím méně myslím na minulost, tím více jí zapomínám. Škoda, že nejsem jeden z autistů, kteří si dokáží pamatovat, co se přesně v který den jejich života stalo. Niméně tuhle vzpomínku mám schovanou. Zcela jistě vím, že to v první třídě. Základní umělecká škola, která byla hned za rohem dělala nábor a k nám do třídy přišla taková zlá paní a ptala se jestli by někdo nechtěl na něco hrát. A já, vidím to jako dneska, zvedla jsem ruku a říkám něco ve smyslu: "Já bych moc chtěla hrát na klavír." A úča říká: "To ale až příští rok, v první třídě jsou tvoje ruce ještě moc malé.." Celý rok jsem o tom do kolečka mluvila, že mě následující rok mamka fakt přihlásila. Šly jsme k nějaké její známe, podívat se na klavír. Sedla jsem si za něj a hrála jedním malým prstíkem nějaké tóny, o kterých jsem neměla ani páru, co znamenají. Ten klavír jsme si s mámou odvezly domů. Celé roky bydlel u mě v pokojíčku a já společně s ním vyrůstala. Letos ho už paní chtěla zpátky, tak si pro něj tento týden přijeli. Když ho odváželi sledovala jsem ho až do toho vozíku.. V hlavě se mi ozvalo: "Sbohem dětství.."