Goodbye dětství!

Na své dětství, zejména na první třídu, mám jen několik útržkových vzpomínek. Zdaleka ne tolik, kolik bych si přála. Jenomže čím méně myslím na minulost, tím více jí zapomínám. Škoda, že nejsem jeden z autistů, kteří si dokáží pamatovat, co se přesně v který den jejich života stalo. Niméně tuhle vzpomínku mám schovanou. Zcela jistě vím, že to v první třídě. Základní umělecká škola, která byla hned za rohem dělala nábor a k nám do třídy přišla taková zlá paní a ptala se jestli by někdo nechtěl na něco hrát. A já, vidím to jako dneska, zvedla jsem ruku a říkám něco ve smyslu: "Já bych moc chtěla hrát na klavír." A úča říká: "To ale až příští rok, v první třídě jsou tvoje ruce ještě moc malé.." Celý rok jsem o tom do kolečka mluvila, že mě následující rok mamka fakt přihlásila. Šly jsme k nějaké její známe, podívat se na klavír. Sedla jsem si za něj a hrála jedním malým prstíkem nějaké tóny, o kterých jsem neměla ani páru, co znamenají. Ten klavír jsme si s mámou odvezly domů. Celé roky bydlel u mě v pokojíčku a já společně s ním vyrůstala. Letos ho už paní chtěla zpátky, tak si pro něj tento týden přijeli. Když ho odváželi sledovala jsem ho až do toho vozíku.. V hlavě se mi ozvalo: "Sbohem dětství.."