Teď už vím, že žiji ve dvou světech. Jsem chycena v nekonecném bludišti představivosti. Poslední dobou bývá těžké rozeznat realitu od snů. Čas mi absolutně nic neříká. Nikdy neříkal. Už od dětství.. Nevím proč, ale většina lidí se s tím nemůže srovnat. Lidé si prostě libují ve stresu a napětí. V časovosti, systému, plánu. Moje mysl ale pracuje úplně jinak.
Učím se plně důvěřovat Bohu a modlím se za to každý den. Někdy jen tak sedím.. boso.. venku a přemýšlím. Žiji ve dvou světech, které jsou od sebe naprosto odlišné. A nedokážu je spojit dohromady. Snažím se, ale sama to nedokážu. Říkám si, že někdy by bylo lepší nepřemýšlet.
Život by pak byl daleko jednodušší a věci by dávaly daleko větší smysl. Chci dýchat, ale nevím jak.
Klesám na dno a už jsem tam dávno měla být.. ale ono tam pořád ještě není. Nemám se od čeho odrazit. Paradox je, že v momentě kdy to vzdám, vyplavu na hladinu. Není už ale moc pozdě?
