Za dne nerada vycházím ven. Musím si vyhánět myšlenky, že nejsem sama a že mám za kým jít. Představuju si, že jsem s někým na procházce a vedeme zajímavou diskuzi. Myslím na svět a na to, za jak dlouho skončí. Za jak dlouho to vlastně všechno skončí? Procházím se po pas v trávě a konečky prstů hladím okolní krajinu. V hlavě mám flashback, pár zářivých barev a na jazyku trpkou chuť tripu. Říkám si, jaké by to vlastně bylo, kdyby existoval někdo, pro koho by to všechno mělo smysl. Bolí mě oči. Světlo mi nedělá dobře, protože za dne většinou nevycházím. Jen když mě to svírá jdu si připomenout, proč mi tma dává víc. Všude vidím tváře. Jedna jako druhá. Jen minimum se mění. Něco jako "Najdi deset rozdílů." Tyto pohledy mi nic neříkají. Už je to dávno, co jsem je naposledy pořádně viděla a věděla, co vlastně znamenají. Ničemu nerozumím. Z dnešního světa nemám ani ň. Jsem sama v sobě, jen já a nic. Nemá to smysl, říkám to pořád. Protočit oko dovnitř hlavy a sledovat film vlastních vzpomínek, cítit jaké to bylo kdysi. Přežívat nebo prožít? Dojít na konec duhy a napočítat do nekonečna. Vím, že tam někde je. Čeká, až ho najdu. Čas zmizí a budem jen my, protože všechno, co bylo pominulo a další stránka bude čistá a pero vedle ještě nepoužité.
Žíííš, to je tak krásný. Málem jsem se rozplakala. Ano někdo čeká... někde kajsi. Obejme tě a budete spolu, co nejdýl. Bude to on. A ty budeš šťastná a já taky, protože budu šťastná, že ty jsi šťastná.
OdpovědětVymazat