Moment

Slza spadne dřív
než stačíš říct

slovo

jen klidně lež
tlukot srdce

dech

proč tak rychle
ohnal jsi se

za iluzí
která bleskla

myslí

jen se vlekla
do nebe

osud

můj tep se zrychlí
pro tebe

moment vnímat

svět.

On the road.

Když člověk cestuje, má spoustu času přemýšlet nad různými věcmi. Až moc se totiž během relativně krátké doby nachází v situacích, kdy mu nezbývá nic jiného, než sedět a hledět. Během obzvlášť dlouhé trasy pak v určitém bodě nastává onen okamžik, kdy už "tam" prostě nutně chceme být, ale cesta je ještě dlouhá. Také v životě jsem měla takových okamžiků spoustu. Například když mi ještě nebylo patnáct, ale já už jsem se nemohla dočkat občanky. Nebo jak jsem se těšila na své první legální pivo. Když už jsem chtěla mít po maturitě, ale ještě mi zbýval skoro jeden celý školní rok. V různých životních etapách toužíme po různých věcech. Čas se mění a my s ním. S časem má ale Bůh dokonalý plán. V každém okamžiku nás má přesně tam, kde nás chce mít. Vnímá to, čeho chceme dosáhnout a osobnosti, kterými se chceme stát. Ale stále jsme ještě na cestě.


Když chce Bůh aby vyrostla houba, udělá to přes noc.
Když chce aby vyrostl strom, trvá to desítky let.

Ještě nejsi tím, kým chceš být, ale ani tím, kým jsi býval*

Let me fly.

Potkala jsem starého kamaráda. "Tak co ty, kde, proč, jak?"

Máš chlapa? A když ho nemáš, tak proč ho aspoň na každém kroku nehledáš? Takže ty nevíš, co od života vlastně chceš?

Někdy, když se ve vaně ponořím, tak si přeju abych vyplavala v úplně jiné koupelně, někde na druhém konci světa. Nebo když se ráno probouzím, ale oči mám ještě zavřené. Třeba jsem v úplně jiné zemi. Jsem někdo jiný. Možná se probudím v Africe, kde lidé denně řeší co jíst a pít a kde nebude čas řešit problémy vlastní existence.

Když z roku na vaší občance vypovídá určitý věk, společnost od vás očekává jisté chování. Nevím proč, ale je to jako kdyby vám dávali pomyslný manuál na (snad) spokojený život. Pokud se rozhodnete se jím neřídit, většinu to překvapí a vy pak často doufáte, že se probouzíte v jiné zemi nebo se vynořujete v cizí vaně. Někdy se pak člověk schovává sám před sebou, před oním manuálem, který sice vnitřně nepřijal, ale jež mu byl vsugerován a uvnitř existuje.Chtěl být jako ostatní, ale nejde to.

V poslední době mívám pocit, že jsem si zvolila určitou cestu a jestli z ní jen trochu odbočím, zklamu všechny a všechno co je této cesty součástí. Vlastně je to jednosměrka, už se nemůžu vrátit zpět. Ale co když dojde benzín?

Vendulo, žij svůj život tak jak ty chceš. Né tak, jak chtějí ostatní. Je to tvůj život.
Žij tak, jak ty chceš.

Vendulo.

Vendulo,

kam jsi zmizela

ještě před pár lety jsi byla šťastná

jen tvoje podoba zůstala stejná.

Karel Schultz

Zapoměl na vše, co viděl krásné

tváří v tvář té velké samotě.

walk in the light

Ve tmě věci dostávají daleko dokonalejší podobu. Lidé se stávají hezčími, méně ostýchavými, hlasy zvučnějšími a místa čistšími. O půlnoci je už u nás na sídlišti pusto, do tmy proniká jen pár rozsvícených oken. Procházím se a na každý roh mám nějakou vzpomínku. Ostravu mám celou propletenou záblesky speciálních okamžiků. Prší. Nejdřív jsou to jen malé kapky, ale pak se spojí, což dělá atmosféru ještě tmavší, dokonalejší a průzračnější. Je to jakoby déšť smýval všechny nečistoty z chodníku. Škoda, že déšť skrz kůži neproniká dovnitř, až na duši, škoda, že nesmývá nečistoty i tam. Ve tmě mívám pocit, že mé chování nikdo nevidí, mé myšlenky nikdo neslyší. Ve tmě se cítím pohodlněji. Když pak vycházím, mám nutkání se přetvařovat. Jednou nohou bych nejradši stále zůstala ve tmě. Světlo má pro nás charakter jakéhosi odhalení, často si ho spojujeme s výslechem nebo se soudem. Bůh však přináší úplně jiné světlo. Světlo, které uklidňuje. To, které proniká až do nejniternějších částí našeho těla. Vidí všechno. Všechno to, před čím a kvůli čeho utíkáme do tmy. Jeho světlo nás očišťuje, každý den nám dává novou šanci.

Bůh mění naše omezení na možnosti,

naše překážky v příležitosti,

naši beznaděj v naději

a naše zoufalství k vítězství..*

Nemůžeme prohrát, dokud se sami nevzdáme..

Opravdu moc mám ráda město. Obzvlášt v noci a obzvlášť Prahu. Miluju, když se můžu zdálky dívat na všechny ty světla. Někdy je zahaluje mlha a jindy zase jen tak blikají do tmy. S každým krokem vím, že jsem tam, kde mám být. Když jsem se před maturitou rozhodovala, kam půjdu na vysokou, chtěla jsem hlavně do Prahy. Dílky puzzlí k sobě zapadly a tak jsem tady. Dlouho jsem přemýšlela, jaké to vlastně bude a co se změní. Většina mých vrstevníků jezdí ze školy domů každý víkend. Já jsem se ale rozhodla sem soustředit většinu mého času a úsilí, což není vždy jednoduché. Vlastně je to skoro vždycky těžké. Vím, že kdybych zůstala doma je všechno daleko snadnější. Měla bych zázemí ve městě, které znám a skvělé přátelé se stejnou životní vizí. Bůh nás ale každý den vyvádí z našeho pohodlí, připravuje zkoušky a formuje nás. Chce z nás mít dokonalé služebníky. Ježíš řekl: "Jděte a získávejte učedníky všech národů.." A tak i tady mám úžasnou komunitu se kterou můžu sloužit tomu, který mi tvoří každou vteřinu. Každého z těchto lidí mi sám poslal do života. Stojím v pyžamu na balkóně, koukám na noční Prahu a cítím, že přesně to je ten moment kdy vím, že vše je tak jak má být.. Toto je můj život - tady a teď. A až přijde čas, pošle mě zase dál.