Zase padá sníh. Včera byl jeden z těch dnů. Jeden z těch, co když se objeví, nejradši bych zmáčkla na ovládači tlačítko "skip". Ale konečně jsem se vyhrabala ven. Mrzne, sněží, fouká. Je zima. Vylezu z baráku, snažím se neuklouznout na schodech a pomalu si to šinu na zastávku. Je taková zima, že se nedá ani přemýšlet. Na cestě si můžu tak maximálně poslouchat nějakou hudbu a tupě vnímat text. Říkám si.. Mám tolik času a přitom žádnej. Dělám vše a v podstatě nic. Mám chuť koupit si někde trávu.. ale kdybych se teď zhulila a někde se zapoměla, pravděpodobně bych tam umrzla a už bych se nikdy nemohla vrátit zpět. Snažím se vzpomenout, co se mi vlastně včera stalo. Ani nevím jak a v kolik jsem usla. Ten den vůbec neměl smysl. Ani nevím, proč takové dny existujou. Proč jsou vlastně na programu, když člověk není schopen vůbec ničeho. Když neví kdo je a proč je a jestli má ňákej smysl. Dneska jsem aspoň byla schopna se vyhrabat z baráku. Třeba dneska bude úplně jinej den. Možná někoho potkám, půjdu s ním na procházku a budeme si povídat. A možná taky ne.
Dorazím na zastávku a nasednu na tramvaj do stanice TOUHA.
Žádné komentáře:
Okomentovat