Když mne toho dne Lucie našla na smluveném místě s knížkou v ruce, zeptala se mne, co to čtu. Ukázal jsem jí rozevřenou knížku. Řekla udiveně: "To jsou básničky." "Je ti divné, že čtu básničky?" Pokrčila rameny a řekla: "Proč," ale myslím, že jí to divné bylo, protože jí básničky s největší pravděpodobností splývaly s představou dětské četby. Toulali jsme se divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo bílích oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech. Viděl jsem, že Lucii knížka v mé ruce pořád nějak přitahuje. A tak když jsme si sedli do řidkého hájku, který je pod Petřvaldem, otevřel jsem knížku a zeptal se jí: "Zajímá tě to?" Kývla hlavou.
Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před lidmi, abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá, jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych o nich mluvil na jedné noze; určitá nepřirozenost, která je v samém principu rytmu a rýmu, uváděla by mne do rozpaků, kdybych se jí měl oddat jinak než v samotě.
Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos.
A tak jsem četl.
Žádné komentáře:
Okomentovat