Nemůžeme prohrát, dokud se sami nevzdáme..

Opravdu moc mám ráda město. Obzvlášt v noci a obzvlášť Prahu. Miluju, když se můžu zdálky dívat na všechny ty světla. Někdy je zahaluje mlha a jindy zase jen tak blikají do tmy. S každým krokem vím, že jsem tam, kde mám být. Když jsem se před maturitou rozhodovala, kam půjdu na vysokou, chtěla jsem hlavně do Prahy. Dílky puzzlí k sobě zapadly a tak jsem tady. Dlouho jsem přemýšlela, jaké to vlastně bude a co se změní. Většina mých vrstevníků jezdí ze školy domů každý víkend. Já jsem se ale rozhodla sem soustředit většinu mého času a úsilí, což není vždy jednoduché. Vlastně je to skoro vždycky těžké. Vím, že kdybych zůstala doma je všechno daleko snadnější. Měla bych zázemí ve městě, které znám a skvělé přátelé se stejnou životní vizí. Bůh nás ale každý den vyvádí z našeho pohodlí, připravuje zkoušky a formuje nás. Chce z nás mít dokonalé služebníky. Ježíš řekl: "Jděte a získávejte učedníky všech národů.." A tak i tady mám úžasnou komunitu se kterou můžu sloužit tomu, který mi tvoří každou vteřinu. Každého z těchto lidí mi sám poslal do života. Stojím v pyžamu na balkóně, koukám na noční Prahu a cítím, že přesně to je ten moment kdy vím, že vše je tak jak má být.. Toto je můj život - tady a teď. A až přijde čas, pošle mě zase dál.

Květy okamžiku

Co je být pod obrovským nebem
Jsem úplně sám

- Ko Un

Průhled.

Rozbil se mi telefon. Ona sama o sobě by to až taková tragédie nebyla. Ta horší část, týkající se mé každodenní existence jest, že se mi zároveň s ním rozbil i iPod. Kdykoliv jsem za poslední dva týdny vyrazila ven, střetla jsem se s krutou realitou, kterou jsem kdysi odbourávala sluchátky. Pro mě velmi nevšední zkušenost. Místo textů a tónů hudby, naslouchám nyní zvukům ulice a výrazům cizích tváří. Příčí se ve mě dva světy. První jest tvořen mými spasitelskými sklony. Miluju lidi a ráda se dívám když jsou šťastní. Fascinuje mě přítomnost Boha v jejich existenci, protože On se nachází ve všem, co tvoří tento svět. Druhý svět je právě ona realita, kterou se snažíme zakrýt mnohými prostředky. Ano, je to pýcha. Vlastnost, která nám brání v tom, abychom uznali svou omezenost a hranice. Je to ten důvod, proč z domu nevycházím bez sluchátek a spím se špunty do uší. Jakmile tyto prostředky nemám, jsem nucena soudit svět. Cizí tváře hodnotím podle vlastních měřítek, ne podle Božích. Vynáším tichý soud nad tím, jak lidé kolem mě vypadají, přestože v koutku duše vím, že na tom jsem úplně stejně, že i já, stejně jako oni jsem byla stvořena z ničeho. Vím, že mi byla dána stejná šance žít, stejná možnost strávit pár chvil na tomto světě a prokázat svou existenci různými způsoby. V koutku duše jsem si vědoma, že všichni běžíme stejný závod, tak proč jim svými myšlenkami podkopávám nohy..

Ten nejsilnější hlas je to, co žijeme..

Každý den je nový začátek.

Once it felt like forever.

Lidský život rovná se vztahy. Každou osobnost určuje pouto k ostatním.. Koho si vybereme a pozveme do našeho srdce? Někdy množné číslo nahrazujeme jednotným a s ním každým dnem tvoříme minulost. Minulost, kterou už nikdy nemusíme zapomenout.. Dny, týdny, měsíce a roky, které si budeme pamatovat až do konce našeho bytí. Naopak naše rozhodnutí ovlivňují naši budoucnost. Tak proč pořád opakuju tu stejnou chybu, která mě nutí jít pořád po stejné cestě.. ? Konečně dojdu na rozcestí a vydám se jinou cestou s vědomím, že když sejde z očí, tak sejde i z mysli. Jenže pak na oči opět přijde a donutí mě se vrátit zpátky.. A nejen, že cestu, kterou jsem šla tam jdu zase zpátky. Ale je pak ještě těžší jít stejnou cestou zase pryč, než dojdu na další rozcestí.

Proč je tak těžké konečně říct: "už dost..?"

Topit se ve vlnách není největším selháním.

Největším selháním je nikdy z lodi nevystoupit.

A já snad konečně vystupuju.

Hádanka.

Když mne toho dne Lucie našla na smluveném místě s knížkou v ruce, zeptala se mne, co to čtu. Ukázal jsem jí rozevřenou knížku. Řekla udiveně: "To jsou básničky." "Je ti divné, že čtu básničky?" Pokrčila rameny a řekla: "Proč," ale myslím, že jí to divné bylo, protože jí básničky s největší pravděpodobností splývaly s představou dětské četby. Toulali jsme se divným ostravským létem plným sazí, černým létem, nad nímž pluly místo bílích oblak vozíky s uhlím na dlouhých lanech. Viděl jsem, že Lucii knížka v mé ruce pořád nějak přitahuje. A tak když jsme si sedli do řidkého hájku, který je pod Petřvaldem, otevřel jsem knížku a zeptal se jí: "Zajímá tě to?" Kývla hlavou.
Nikomu předtím a nikomu potom jsem verše nepředčítal; mám v sobě dobře fungující pojistku studu, která mi brání, abych se příliš otvíral před lidmi, abych prohlašoval před druhými své city; a čtení veršů mi připadá, jako bych nejen mluvil o svých citech, ale jako bych o nich mluvil na jedné noze; určitá nepřirozenost, která je v samém principu rytmu a rýmu, uváděla by mne do rozpaků, kdybych se jí měl oddat jinak než v samotě.
Ale Lucie měla zázračnou moc (nikdo jiný po ní ji už neměl), že ovládala tuto pojistku a zbavovala mne břemene ostychu. Mohl jsem si před ní dovolit vše: i upřímnost, i cit, i patos.
A tak jsem četl.

Nostalgie..

Miluju, když se ve vaně ponořím pod vodu tak, aby mi koukal jenom nos a oči a poslouchám, jak dýchám. Připadám si pak jako kdybych byla zase mimino v mámině břichu. Když jdu brzo ráno ulicí a slyším jenom vlastní kroky. Když se zaposlouchám do zvuku jedoucího vlaku nebo otáčející se stránky v knize. Miluju pocit, když jdu po louce a rukou přejíždím vysokou trávu nebo když se dotknu kúry stromu. Když stojím na pláži a voda mi omývá nohy tak, že se propadám čím dál tím hlouběji. Když v noci usínám u otevřeného okna a naslouchám zvukům deště. Nebo praskání ohně za letní noci. Procházka po čerstvě nasněženém sněhu. Hluboké ponoření, kdy se zdá jakoby se život zastavil.

Mysl se utiší a celý svět je jen o mě.

Nikdo mě nezná a já jsem sama,

na celém světě sama.

Návod k použití.

Minuty a dny ubíhají, poslední květ jarně rozkvetlé třešně mizí a je tu opět léto. Ani nevím, kdy přišlo, protože čas jako vždy nevnímám, takže si zřejmě ani nevšimnu, až zase odejde. Stává se podivným pít ráno horkou kávu, když mě budí pražící sluneční paprsky. Ale nebýt toho ranního šálku, tak ani nemám proč se vlastně vykopat z postele. Nevím, jak se to událo, ale vycházím z domu. Světlo mě oslepí, neboť po celém tom roce nejsem zvyklá vycházet do jasných ulic. Brejle nevedu, stejně je vždycky ztratím nebo zničím, byla by to jen další zbytečná věc v mém životě. Projdu městem a dojdu na okraj, na louku a pak jdu lesem a pořád dál, dokud mé nohy můžou. V tento okamžik o mě nikdo neví a přece na mě čeká tolik věcí. Bohužel, nikdo za mě neodtančí můj tanec, neodzpívá moji píseň, nikdo za mě nenapíše můj příběh. To, kdo jsem jsem právě tady a teď, každou minutu začínám něco nového. Jedinou hranicí je hranice života. Vzpomínky chci schovat do bublin, ty špatné popraskat a ty hezké dofukovat. Lehám si do trávy a přemýšlím o budoucnosti. Postupně přicházejí další lidé a lehají si kolem mě, je nás víc a víc a louka už je plná, ale oni stejně přicházejí. Všichni ti, kdo hledají manuál k životu.